101 kilometrů, 7 Beskydských vrcholů, cca 5600 nastoupaných metrů, zhruba 3000 lidí. Startuje se v Třinci na atletickém stadionu a končí na náměstí ve Frenštátě pod Radhoštěm. To je v kostce jeden z nepopulárnějších pěších extrémních závodů v ČR. A letos jsem se ho 30.8.2024 poprvé účastnil také. Malý a bezvýznamný krok pro Beskydy, ale spousta významných kroků pro mě... Do Třince na stadion jsme společně s @tttweety vyrazili až v pátek, tedy v den závodu. Cesta je to pro nás (skoro) Perníkáře z Pardubic sice poměrně dlouhá (zvlášť na páteční odpoledne), ale lepší pozdě, než-li později. Plán byl ubytovat support (@tttweety a spol) ve Frýdlantu, dojet do Třince na akreditaci (pro startovní číslo atd...), v klidu povečeřet a pomalu se připravit na start. Čas jsme měli poměrně komfortní, protože začátek závodu byl plánován až na pozdních 21:45. Jak ale praví Murphyho první zákon: "Co se může pokazit, se pokazí", a tak první defekt nastal hned po příjezdu do Frýdlantu, kde má drahá polovička zjistila, že sice myslela na psa, kterého na cestu připravila dokonale, nicméně zapomněla u toho myslet i na sebe. Abych to zkrátil, její cestovní taška jaksi nevycestovala společně s námi a zůstala doma. První zastávku v Třinci jsme tak místo akreditace věnovali místním obchodům. No nic... Napodruhé už to ale klaplo. Akreditace proběhla během pár minut (což cením, neb jsem se trochu bál front) a byl čas na večeři. Rozhodli jsme se pro místní Ecoburger. Což možná není typické předzávodní jídlo sportovců, nicméně když člověka čeká 100 kilometrů a přes 5 tisíc metrů stoupání, klesání a přes 20 hodin na cestách, dá se to, alespoň myslím, pochopit. Zvlášť když takový podnik myslí i na nás bezlepkáře... Burger chvíli trval, což mě na chvíli znejistělo, ale já mám dobré spalování a rychlý metabolismus. Navíc netrpím žádnou předstartovní nervozitou (proč taky, když jezdím na závody pro zážitky a soupeřit sám se sebou, ne s ostatními), takže 2 hodiny na vytrávení bohatě stačily. https://youtube.com/shorts/vJuEtiIDB0w?feature=share No, pak už se nezbývalo nic jiného, než se převlíknout, zkontrolovat veškerou výbavu (to máte - ponožky, náhradní ponožky, kompresní návleky, boty, náhradní boty, trenky, kraťasy, tričko, náhradní tričko, bunda, chladící ručník, hodinky, čelovka, náhradní čelovka, vazelína, tejpy, náplasti, opalovák, repelent, jídlo, pití, kelímek, hotovost...), dojít si na kafe, záchod a hurá na start! https://youtu.be/g5Z6Pd9V_ps Pokud si dobře vzpomínám, do řady jsem se začal rovnat někdy 15-20 minut před samotným začátkem. Zvolil jsem strategii schovat se někde vzadu, abych od začátku pošetřil trošku síly a nenechal se strhnout tempem a davem. Což se nakonec ukázalo jako špatná strategie. Problém je totiž v tom, že se startuje na atletické dráze a ta se obíhá dokolečka. Při výběhu ze stadionu pak následuje pár schodů a nakonec několik kilometrů Třincem, než se chumel několika tisíc lidí dostane pod první kopec (Velký Javorový). Nevím jestli jste někdy viděli při startu několik tisíc lidí, ale jak jsem velice rychle pochopil, vytvoří to špunt. Což by samo o sobě nevadilo, kdyby majorita toho špuntu nebyla pomalejší, než já. Takže mi jen zhruba 10-15 minut trvalo, než jsem se ze startu dostal ze stadionu. Vzhledem k tomu, že jsem netušil, co mě čeká na prvním kopci, jsem i po opuštění stadionu schovával kdesi vzadu a nepředbíhal. Což byla další chyba, která mě v konečným součtu stála podle mě minimálně zhruba hodinu a paradoxně možná mnohem víc sil, než kdybych se rozumným tempem rozběhl hned od začátku (a našel si lepší místo před startem). Hned v prvním kopci jsem totiž pochopil, že byť nejsem žádný horal, ten dlouhý špagát lidí přede mnou je na tom přeci jen podstatně hůř. Do kopců a z nich, jsem tak musel předcházet, respektive předbíhat desítky lidí. Nejhorší situace nastala za první občerstvovačkou v Řece, kde se cesta zužuje prakticky pro jednoho člověka. Zástup lidí tak vytvořil v podstatě několikasetmetrového hada. Co hůř, lidi kteří nemohli, prostě uprostřed kopce zastavili přímo v cestě. Takže jsme stáli všichni. Což bylo po čase skutečně frustrující. Naprosto samozřejmě chápu, že někdo špatně odhadne svoje síly a stát se ostatně může cokoliv. Může přijít náhlá nevolnost, křeče a tak dále. Ale za úplně elementární věc považuju to, že když nemůžu, ustoupím alespoň o krok stranou z cesty, aby ostatní mohli pokračovat nerušeně dál... Situace se sice trochu zlepšila na třetím kopci, ale definitivně se mi podařilo utrhnout až v následném seběhu do Krásné. Od té doby mám teprve pocit, že jsem si mohl najít vlastní tempo. V tu chvíli má už ale člověk v nohách nějakých 29 kilometrů a nějakých 1700 nastoupaných metrů. Což není zrovna ideální. Nemělo ale smysl se zabývat tím, co už nešlo ovlivnit. Je to zkušenost pro příště. Bylo potřeba šlapat dál. Přede mnou totiž čekala Kykulka, seběh do Malenovic a následně Lysá hora. Tedy nejvyšší bod Moravskoslezských Beskyd. Do té doby jsem se (až na problémy s frontou) cítil naprosto bezvadně. Teprve na Lysé hoře jsem ale začínal chápat, o čem že Beskydská Sedmička vlastně je a jak dlouhá sobota je ještě přede mnou... Ono nejde ani tak o to, že výstup na Lysou je prudký. Spíš jde o to, že tam někde člověk začne chápat, jakou péči pořadatelé věnují tomu, aby tenhle závod nebyl ani na minutu zadarmo. Jakmile si totiž člověk začne myslet, že je z nejhoršího venku, semele ho další stoupání, nebo brutální, velmi technický seběh po kamenech... I na Lysou horu jsem ještě držel solidní tempo okolo 5 kilometrů na hodinu. Což by stačilo na dokončení za cca 20 hodin. Problém je, že hodně sil mě stálo předbíhání v první třetině závodu a nad cca 2500 metrů a 50 kilometrů v horách zkrátka natrénováno nemám. už dlouhý seběh z Lysé bolel a poprvé se objevili myšlenky na to, že jsem si možná ukousl přece jen příliš velký krajíc. Po seběhu do Ostravice v půlce trati navíc na závodníky čeká velká občerstvovací stanice s kafem a jídlem, kde je velmi snadné si sednout, na chvíli si po dlouhé noci zdřímnout a prostě se na to vykašlat. Nicméně potom, co jsem si na chvíli sundal boty, abych si z nich vyklepal kamínky, jsem došel k závěru, že tu horší polovinu mám vlastně za sebou. Javorový, Sedlo Lipový, Travný, Kykulka a Lysá totiž dělají víc, jak polovinu převýšení. Takže jsem bláhově došel k závěru, že teď už by byla škoda těch cca 49 kilometrů nedošlapat, když už mě nic tak hroznýho vlastně nečeká... Byl to omyl. Velký omyl. A zpětně nechápu, jak jsem mohl k tak dementnímu závěru dojít. Nicméně v tu chvíli mi tahle optimistická chvilka asi pomohla zmobilizovat síly. Po Lysé hoře následuje nejdelší část trasy bez občerstvovačky. Závodník se musí dostat cca 8 kilometrovou trasou nahoru na Smrk a následně 8 kilometrů seběhnout (v mém případě už prakticky sejít) do Čeladné. Teprve po 16 kilometrech mu budiž dopřán oddech. Smrku se mezi úspěšnými i těmi neúspěšnými účastníky B7 říká různě. Například Smrt. Já osobně jsem po cestě přišel na, myslím, trefnější pojmenování - Zm*d. Je to vskutku nekonečná cesta nahoru a stejně nekonečná cesta dolů. Je to první kopec v celém závodě, o kterém opravdu nemůžu od prvního do posledního kilometru říct nic pozitivního. Je to hnus. Ale člověk má pak v Čeladné pocit skutečného zadostiučinění, když překoná i tohle. 68 kilometrů v nohách a přes 3000 metrů stoupání i klesání. V podstatě má pocit, že teď už vážně přežije všechno. Zvlášť když se poprvé po dlouhých a úmorných hodinách vidí se supportem (v Ostravici to letos kvůli dopravě bylo příliš komplikované). ![IMG-20240901-WA0018.jpg](https://files.peakd.com/file/peakd-hive/bodie7/23zbPtkz5e5sr1i6UpCUKGrixg8LEXpy83PvmyhvTRMhSiyQuYkd43ARrpkpoFm4NCjaV.jpg) *Čeladná* A pokud si člověk myslí, že hůř už být nemůže, tak se šeredně plete... Na řadě je totiž Čertův mlýn. Což znamená dalších 8 kilometrů stoupání a dalších cca 700 výškových metrů. A jestli jsem na Smrku nadával, tady jsem skutečně přemýšlel o smyslu vlastní existence a nad zbytečností vlastního života a téhle soboty... Navíc mi přestalo chutnat jídlo a upadl jsem do těžké letargie. Po výšlapu pochopitelně následuje sestup a taková double občerstvovačka - Pustevny a následně Ráztoka, kde jsme se měli sejít se supportem. Problém je, že člověk už má na kaši nejen nohy, ale i mozek. Takže jsem vítězoslavně přišel na Pustevny a hledal @tttweety a spol. Sedl jsem si, natáhl nohy, dal si kofolu, napsal zprávu a teprve pak jsem si uvědomil, že musím sejít dalších 2.5 kilometru do Ráztoky. Což zní v součtu kilometrů jako prd... akorát že vůbec! Příšerně strmý sestup vedle sjezdovky po kamenní. Nenáviděl jsem doslova každičkou vteřinu tohohle sestupu. Nadával jsem snad i nahlas. Po slanění Pusteven do Ráztoky mi bylo supportem jasně řečeno, že tady už rozhodně vzdávat nebudu. Což jsem neměl ani v plánu (byť jsem tak asi vypadal), protože po tom, co jsem absolvoval cca 80 kilometrů (a víc jak 4000 metrů nahoru a dolů), už bych nikomu takovou radost neudělal, i kdybych se měl do cíle doplazit po břiše. Navíc už to bylo jen dva kopce daleko... Zároveň jsem ale chytil lehkou obavu z toho, že do 24 hodin to být nemusí, což by mě vzhledem k mezičasům v tu chvíli hodně mrzelo. Bylo jasné, že pokud mám někde ještě zmobilizovat síly, musí to být na další kopec - Radhošť. Hned zkraje po opuštění občerstvovací stanice jsem se chytil dvou zkušených závodníků a trochu vyzvídal, jak dlouho si myslí, že ještě půjdou, jak dlouho bude trvat Radhošť a nakonec Velký Javorník. Když mi bylo sděleno, že letos se jim nic nepovedlo a pravděpodobně jim trasa zabere 25-26 hodin, vyděsil jsem se. Přece tady sakra nebudu trávit víc jak den! Rád bych řekl, že jsem Radhošť vyběhl, ale to by byla příliš velká nadsázka. Nicméně jsem těch 10 kilometrů na poslední občerstvovací stanici zvládl skutečně poměrně rychle. Tuším mi to trvalo necelé 2 hodiny a protože hodinky ukazovali na OS Pindula asi 20:50, měl jsem tři hodiny a 10 minut na poslední výstup na Velký Javorník a následný poslední sestup do cíle ve Frenštátě. Pokud si někdo myslí, že tenhle kopec a následný sestup už je víceméně za odměnu, tak se plete. Je to prostě jen poslední velký *Fu*k You!* od organizátorů a Beskyd. Jinak si to prostě nedovedu vysvětlit... Cestou si tak třikrát říkáte, že už to musí bejt fakt poslední kopeček nahoru a pak už konečně uvidíte rozhlednu na Javorníku a tak třikrát jen zklamaně zasténáte, protože je to ještě jedna zatáčka... a ještě jedna... a ještě jedna... No a když tam jste, tak klesáte. A klesáte. A klesáte. Tak čtyři kilometry před cílem slyšíte muziku z náměstí a je Vám naprosto jasný, že tam téměř jste. Že to máte fakt za rohem. Že už jste to dali. 100 kilometrů, 5600 metrů... ale pořád se motáte někde v hlubokým lese okolo Frenštátu. Až pak asi kilometr do cíle konečně vylezete někde na kraji města a pak už víte, že jste tam, že Vás čeká červenej koberec a posledních několik schodů pro medaili (ne nedělám si srandu, fakt Vás to nechaj vyjít!). https://youtube.com/shorts/ik2GyX7jYWM?feature=share Ten závěr se vlastně nedá ani moc komentovat. Musí se to zažít. Je to neskutečnej pocit zadostiučinění, protože člověk během toho závodu v určitý fázi fakt fyzicky i mentálně trpí. Myslim, že to zažije drtivá většina zúčastněných. A nedá se to úplně předat. Takže pokud Vás běhání a treky po horách baví, zkuste si pro to doběhnout. Slibuju, že to za to stojí! ![IMG-20240901-WA0005.jpg](https://files.peakd.com/file/peakd-hive/bodie7/Eoptr4xunULEhtpMNj5GfwVrDP6iupUDA5Ub2hepGydwwUTcs5B21yhMG9s2zc2iKME.jpg) Nakonec jsem trasu zdolal za 23 hodin a 8 minut. Což myslim na první návštěvu a na hobíka, co během roku naběhal slabých cca 1200-1300 kilometrů není úplně marný. Nasekal jsem pár chyb, kterým bych se příště (jo fakt jsem to řekl!) vyhnul. ![456486343_1552593938666415_4179600530211996190_n.jpg](https://files.peakd.com/file/peakd-hive/bodie7/244oSWAiy63Quq3EoczeLzr9uiNR9MTY3rsSR2ZnQiRByCBXsTuhwrtzXYCxqhWQckETe.jpg) V první řadě už bych si nevzal camelbek (hydrovak). Zbytečně to zdržuje. Myslim, že na občerstvovačkách bych tak mohl strávit třeba o 20 minut kratší čas, kdybych tam s tím neblbnul... V druhý řadě se mi nepovedlo to zařazení na start. Příště bych určitě chtěl jít někam do první poloviny startovního pole (ostatně jsem i s tímhle časem skončil někde na 832. místě a příště bych to chtěl zvládnout pod 20 hodin). Zatřetí bych víc trénoval seběhy. Nahoru na kopec se s hůlkama dostane skoro každej, kdo chodí po horách. Ale sbíhat dolů je jiná disciplína, která vyžaduje skill a praxi. A myslim, že se tím dá nahonit spousta času. Co bych ještě zkusil, je snížit váhu věcí v batohu... Co se mi naopak myslim docela povedlo, bylo jídlo a pití. Ne že by to bylo perfektní a dokonalý, ale v zásadě jsem spokojenej. Na každý občerstvovačce jsem vypil ionťák a vodu z kelímku, doplnil vodu na cestu, dal si ovoce a na cestu gel/tyčku. Nahoře na kopci jsem se najedl znova, zapil to vodou a tak pořád dokola. Žaludek za 23 hodin ani jednou neprotestoval. Přehřátí se taky nekonalo, byť bylo chvílema opravdu dost vedro... Tady asi dobrý. Mno, co dodat závěrem. Snad jen, že to byla smršť emocí, pocitů a myšlenek všeho druhu. Bolelo to? Jistě. Ale jak Vám na B7 připomenou na každém rohu: > Lehce dosažené věci nemají žádnou cenu ![IMG-20240903-WA0006.jpg](https://files.peakd.com/file/peakd-hive/bodie7/23wX5ZKGZLLgY9BLYbc86ZMsCzvHcyWuhyrPAVKpExMbnTp1bozN8xDUEoXeThFdt3iDv.jpg). Úplným závěrem velké Díky všem, kdo mě na týhle cestě podporovali, ať už na místě, nebo na dálku. Hodně mě překvapilo, kolik lidí mi psalo, nebo vyjádřilo podporu. Fakt si toho cením! Speciální poděkování pak pochopitelně patří @tttweety, která to se mnou letos jistě neměla lehké, neb život s hobby ultramaratoncem neskýtá téměř žádné výhody. :)